Ukázka z knihy

Dopis

Tak jsem jí to poslala. Měla bych se cítit skvěle, jako vítěz, ha, to jsem jim to nandala!

Ale cítím se mizerně. Jsem opravdu tak zlá? Je to moje pomsta za všechno, co mi udělal? Chci se ho jenom definitivně zbavit, aby mi už konečně dal pokoj? Nebo jsem prostě jenom zhrzená a přeju mu všechno nejhorší? Zmítají mnou emoce zprava doleva, hlavou běží myšlenky jak o závod. Rychle zvedám telefon a vytáčím číslo, na jehož konci je někdo, kdo mě vždycky dokáže trochu usměrnit a podívat se na věc realisticky.

"Martííííí! Udělala jsem strašnou věc!"

"Jak strašnou?"

"Úplně nejstrašnější!"

"Nekecej, tys někoho zabila?"

"Tak to zase ne, neblbni. Ale poslala jsem ten dopis jí."

"Nooo".

Ticho v telefonu nevěstí nic dobrého a mně se úplně svírá žaludek. Jsem fakt potvora. A teď si ještě moje kamarádka bude myslet, že jsem se definitivně zbláznila.

"Udělala jsi dobře. Jinak by ses ho nezbavila. Donekonečna by ti psal nějaké ubohé zprávy a dopisy a ty by ses nikdy neposunula. Je to slaboch a totální sráč a zasloužil si to. Já bych udělala to samé. Vykašli se na to, ničeho nelituj. Ať se s tím poperou. Teď se zaměří na ni, bude ukecávat ji a ty budeš mít klid."

"Máš pravdu. Bude mít co dělat, aby tohle vyžehlil a ona si ho už pohlídá. A ať jsou šťastní až do smrti, hlavně když já už půjdu konečně dál a nebudu se pořád vracet. Kašlu na ně, za mě je to uzavřené, vyřízené, absolutní konec!"

Jenže to se lehko řekne. Jdu úzkou pěšinou mezi poli, kolem mě pobíhají mí dva psi a sotva položím telefon, zastrčím ho do kapsy a zrychlím krok, v břiše mi začnou běhat myšky a myšlenky se rozletí světelnou rychlostí.

Vzpomínám. Sedm let života.